proč raději nesedí doma? (když za to stejně nejsou peníze)

19.11. 2017, Londýn 

Celý včerejší sobotní den jsem strávila na workshopu o psaní a tvoření. 15 lidí, příjemná místnost, koláčky a čaj. Zkušený editor Andrew Wille nás prováděl čtyřmi živly, které je dobré vybalancovat, aby beletrie či literatura faktu byly srozumitelné, čtivé, zajímavé. Trochu vody, trochu ohně, trochu země a trochu vzduchu. Voila. 


Možná o tom napíšu víc do detailu někdy jindy. Dnes mě více zajímá otázka: proč je ochotno 15 lidí (včetně mě) zaplatit peníze a strávit den na workshopu (dobře, bylo opravdu ošklivo, ale stejně)? Většina účastníků (tedy spíš účastnic) píše román nebo hru nebo poezii nebo knihu o astrologii. Chtějí být slavné? Chtějí si tím vydělávat? 


Když jsem hovořila s mnoha tvůrci různých žánrů v rámci své disertace, dospěla jsem k deseti možným důvodům, proč tvořit. Většina z těch, které tvůrci uváděli, souvisela více s vnitřní motivací (intrinsic motivation), tedy věnování se úkolu pro úkol samotný, než s motivací vnější (extrinsic motivation), cílem, který je mimo samotný úkol. 


To potvrzují i různé studie - v jedné z prvních z nich, v roce 1973,  zkoumali vědci děti ve školce. Začalo to dobře - děti dostali nové barevné fixy. Skupina Berušek měla motivaci vnější, paní učitelka stanovila, že nejlepší obrázek dostane “Good Player Award”. Skupina Veverek měla motivaci vnitřní, kreslení pro samotné kreslení, žádný diplom. Ukázalo se, že Berušky sice něco nakreslily, ale vnější odměna oslabila jejich zájem o kreslení novými fixy. Odpoledne si s nimi už nehrály, na rozdíl od Veverek, kterým žádná odměna slíbena nebyla. Navíc i kvalita jejich obrázků byla horší než u Veverek. 


Na základě třiceti let empirických studií tohoto typu, kdy byl podobný efekt zjištěn u různých věkových skupin a v různých prostředích, zformulovala Teresa Amabileová  “princip vnitřní motivace tvořivosti” (intrinsic motivation principle of creativity), který se dá shrnout následovně: 


“Ve velmi velkém počtu pečlivých empirických studií se ukázalo, že pro většinu osob ve většině situací má nastavení vnějších cílů, včetně očekávané odměny negativní dopad jak na motivaci jedince k vykonání úkolu, tak na jeho tvořivost při plnění úkolu”. 


Vědci vysvětlují tento fakt tím, že očekávání odměny, hodnocení nebo jiného vnějšího tlaku nás vede k tomu, že hrajeme na jistotu a hledáme nejrychlejší řešení. To je v protikladu k hledání opravdu tvůrčího řešení. Očekávaná odměna zužuje naše pole, místo aby ho rozšiřovala (což zase souvisí s pozitivní psychologií a teoriemi “broaden and build”, rozšíření a budování Barb Fredriksonové, ale o tom až někdy jindy). 


Takže je vlastně dost zajímavé, že i když jsou ty výzkumy hodně staré, tak se pořád divíme (jako já včera), že tolik lidí píše román/kreslí/tančí z vnitřní motivace spíše než kvůli motivaci vnitřní ...
​
Princip vnitřní motivace je možno převést i na jiné činnosti než jsou ty “umělecky” tvořivé. Vlastně skoro na všechny. I když zrovna nepíšete/nekreslíte/netančíte, možná pracujete v nějakém týmu, podniku, korporaci. A jak ukázal Daniel Pink ve svém bestselleru “Pohon”, pokud se jedná alespoň o malinko kognitivně náročný úkol, vnitřní motivace je výhodnější než motivace vnitřní. Takže až budete příště jako šéf vyhlašovat soutěž o “Good Player Award”, vzpomeňte si na Berušky a Veverky ve školce a ještě to promyslete.

A proč píšete/tančíte/kreslíte vy? Napište něco do komentářů a uvidíme, jestli to zapadá do mých 10 důvodů “proč tvořit”, o které se podělím příště. Anebo možná máte nějaký zcela originální důvod?

P.S. Fotka je z představení "Buchet". Hodně radosti, hodně společenství, hodně práce (to už trochu napovídám ohledně těch důvodů tvořit). 

---